Kapitola 3: Odměna

Laimëlé se těšila z příjemné společnosti kmene. Více naslouchala, než hovořila, ale z jejího pozorného výrazu bylo dobře patrné, že ji rozhovory a vyprávění ostatních upřímně zajímají.

Šlo o víc než o její osobní zájem. Ten sice nebyl malý, ale Laimëlé měla na paměti také to, kam ji směřovaly Hlasy. Ač jejich sdělení dnes bylo poměrně konkrétní, nenacházela v něm žádné souvislosti a vodítka, jichž by se mohla diplomaticky zachytit při dalším vyjednávání s náčelníkem. 

O odměně se zatím nezmínil, a Laimëlé sama o ní začínat nechtěla, nebude-li to nevyhnutelné. Vnímala vstřícný postoj náčelníka i přiměřeně slušnou ekonomickou situaci jeho kmene. Mohla tedy s nadějí očekávat, že než skončí večer (a snad dříve, než náčelník vypije příliš mnoho pohárů vína), přijde na její odměnu řeč.

Zatím zůstala vnímavá a její smysly byly naladěny na dvě konkrétní zmínky, jež jí utkvěly ve vědomí po odeznění Hlasů: zlatý přívěšek se zeleným kamenem a kolonie Města. Když tajemný zelený kámen nikde neviděla, napínala uši, zda se o něm někdo nezmíní. Stejně jako o Kolonii.

Nijak zvlášť se tím však nevzrušovala, ne tolik, aby jí to kazilo příjemný odpočinek v dobré společnosti. Věděla, že Medebe stále bdí nad jejími kroky, a nedostane-li se Laimëlé na další rozcestí dnes, bude to zítra nebo někdy jindy. Dříve či později však zelený kámen i kolonie vstoupí do jejího života, tím si byla jistá.

Usmála se spokojeně při pohledu na bavící se společnost a v duchu, jako už tolikrát, poděkovala Medebe a ostatním bohům za krásný život, jež jí darovali, a který ji naplňoval pocitem smysluplnosti i hlubokou vnitřní radostí.

Netrvalo to dlouho a očekávaná příležitost vskutku přišla. Zábava se po naplnění všech tradic poněkud zvolnila a lidé volně poposedávají mezi sebou, baví se, tu něco snědí, tam s někým popijí. Tehdy se k Laimëlé otočil náčelník a pravil:

"Má nabídka stále platí. Tvůj zázrak si zaslouží odměnu. Jmenuj, co by uctilo tebe a tvou bohyni nejlépe."

Laimëlé se v duchu pousmála. Dočkala se - vždycky se dočká. Mnozí volají po odměně snad ještě dřív, než svůj úkol dokončí, ona však věděla, že není třeba věci uspěchat. Vše přichází v správný čas. Navenek však na sobě nedala žádný pocit znát.

Uklonila se směrem k náčelníkovi.

"Děkuji ti, náčelníku, vážím si Tvé otevřené dlaně. Podle zvyklostí mé víry odměnu neurčuji já, neboť jsem pouhým prostředníkem, nýbrž Medebe, božstvo jež činí zázraky."

Zavřela oči a dlouze, možná trochu teatrálně vydechla. Obřadnost chvíle si to však vyžadovala. Pár okamžiků se soustředila a snažila se vyladit svou mysl. Z paměti se znovu vynořily odlesky Hlasů.

Zelený kámen... zlatý přívěšek se zeleným kamenem...

Její rty se nehlasně pohybovaly. Zvedla dlaň, jako by osahávala nějaký neviditelný předmět.

Pak oči zprudka otevřela. Obdařila náčelníka příjemným úsměvem.

"Božstvo mi ukázalo... přívěsek... zlatý, se zeleným kamenem. Nevím, zda je takový v tuto chvíli v držení tvého kmene. Je to však jediná odměna, o kterou mohu požádat."

Neřekla víc, jen zpříma pohlédla do náčelníkových očí.

Náčelník se zaujetím naslouchal jejímu divadélku. Když domluvila, krátce se zamyslel a pravil: 

"Zlatý přívěšek se zeleným kamenem říkáš? Cesty tvé bohyně jsou vskutku zajímavé. Ano, máme tento předmět, o kterém mluvíš. Směnili jsme ho za několik kovových nástrojů a trochu dřeva od muže, který říkal, že přišel z kolonie Města, jen dvě noci předtím, než jsi svou návštěvou poctila náš kmen. Daroval jsem ho synově matce, abych alespoň trochu prosvětlil její myšlenky. Jistě se s ním ráda rozloučí pro zachránkyni našeho dědice."

Náčelník ihned zamířil do svého vozu, kde jeho žena seděla u lůžka zotavujícího se chlapce. Po krátkém hovoru se náčelníkova žena usmála, odkryla šátek, jenž halil její hruď, a s úsměvem sňala z krku zlatý přívěšek se zeleným kamenem.

Laimëlé vlídně shlédla na ženu a na přívěšek v její ruce. Úklonou hlavy poděkovala a obřadně převzala šperk.  Pečlivě přívěšek ovinula kouskem plátna, který vytáhla z kapsáře a poté obojí uložila zpět do kapsáře.

Znovu pohlédla na ženu. Zahleděla se kousek nad její hlavu a pousmála se.

„Mohu?“ optala se, a aniž čekala na odpověď, sklonila se k ženě a položila jí horkou dlaň na břicho. Na chvilku zavřela oči a pak se narovnala.

„Váš syn,“ oznámila ženě, „nezůstane dlouho vaším jediným potomkem. Do roka a do dne budete mít další přírůstek v rodině.“

Nevšímajíc si překvapených výrazů v tváři ženy i náčelníka, obrátila se k odchodu. Než opustila vůz, otočila se ještě a položila svou poslední otázku: „Kolonie Města. Je to daleká cesta odtud?“

"Asi dva dny cesty zkušeného lovce," zamyslil se náčelník. "Mohl bych s tebou poslat někoho jako doprovod, pokud budeš chtít," dodal.

Laimëlé se lehce uklonila. S milým úsměvem si dovolila lehký náznak koketerie.

„Jestli cesta trvá zkušenému lovci dva dny, jak dlouho by trvala samotné slabé ženě, jako jsem já? Ano, budu velmi ráda, pokud mne někdo z tvých mužů doprovodí nejkratší cestou.“

Náčelník během chvilky sehnal jednoho ze svých stopařů: malého, avšak od pohledu velmi schopného muže jménem Ta-tuli. Ta-tuli se zdá být neúnavným průvodcem, bez zaváhání vedl Laimëlé nepřehledným terénem. Většinu času trávil o kus napřed, aby dával pozor, zda nemíří do nějakého nebezpečí.

Po mnoha dnech dlouhé cesty Laimëlé se svým průvodcem překonali táhlé pohoří. Vystoupali na jeden z vrcholků obklopujících údolí u řeky. O několik kilometrů níže Laimëlé spatřila osadu tvořenou chatrčemi a dřevěnými domky. Z několika desítek komínů stoupaly tenké proužky dýmu. Na kraji vsi se malý povrchový lom zakusoval do nízkého kamenitého pahorku. Na druhé straně se zelenala malá políčka, obklopující ohradu s dobytkem. Nebylo pochyb, že před poutníky se právě rozkládá Kolonie v celé své kráse.

Laimëlé skryla únavu za srdečný úsměv. Teď už zbytek cesty dojde snadno i sama.

„Děkuji ti, statečný bojovníku,“ pronesla upřímně. „Díky tobě byla má cesta bezpečná, rychlá a v neposlední řadě i zajímavá. Jistě bych se sama nevydala na mnohá z míst, kterými jsem díky tobě mohla projít. Nemám mnoho, čím bych ti mohla zaplatit, ale přesto se ti ráda odvděčím. Přijmi prosím mé požehnání a přímluvu u božského Medebe.“

Pohlédla na něj, a když v jeho tváři spatřila souhlas, zavřela oči a s hlubokým soustředěním přejela otevřenými dlaněmi po okrajích jeho aury shora dolů a zpět. Levou dlaň pak obrátila směrem k nebi a druhou ruku ve stejné výši otočila dlaní nad vrcholek hlavy jejího průvodce. V duchu požádala božstvo o sílu pro hbitého stopaře. Brzy pocítila jemné brnění a horkost, procházející jejími pažemi do stopařova těla. Když cítila, že již dosáhla maxima, ruce pozvolna složila dlaněmi k sobě, dotkla se špičkami spojených prstů svého čela a lehce se uklonila. Otevřela oči a uchopila svého průvodce za obě ruce. Pevně je stiskla a znovu se usmála. Stopař s překvapením shledal, že mu v dlani zůstala drobná, ale ne bezcenná mince.

„Kéž Medebe provází tvé kroky po horách i dolinách. Kéž nikdy nespadneš do pasti a neuvízneš v říčním proudu. Kéž je tvůj život šťastný a naplněný hojností.“

Ta-tuli sledoval ženu s tichou zbožností. Jeho pozorné oči vnímaly každý její pohyb, dokud jej nevzala za ruce. Tehdy jí pohlédl zpříma do očí, jakoby snad skrze ni viděl samotnou Medebe. A Laimëlé pohlédla na oplátku do jeho duše. Hlavou jí problesklo několik obrazů, které velmi jasně vyjevovaly jedno: tento muž je daleko schopnější, než si jeho okolí uvědomuje, a pravděpodobně jednou odejde s částí lidu, aby se sám stal náčelníkem vlastního kmene.

Jakmile pustila jeho ruce, usmál se a pokorně sklopil hlavu.

"Děkuji Medebe i Tobě," pravil prostě.

Usmála se na něj.

Znovu pohlédla ke Kolonii, a když stopař zmizel za ohbím cesty, vydala se dolů, směrem k obydlenému území.

Kapitola 2: Příběhy náčelníkova kmene

Lidé si mezi sebou vyprávějí mnoho příběhů, ne všechny však Laimëlé slyšela dobře, a jiné naopak již znala v drobně odlišných verzích. Jako nejzajímavější se pak jevily dva.

Náčelník a slunce

První příběh se odehrává daleko v minulosti. Je o muži, bohatém náčelníkovi silného kmene, jenž vlastnil mnoho dobytka, žen i zbraní. Ale ani to mu nestačilo a usmyslel si, že získá i samotné slunce.
Tehdy ještě slunce zářilo na obloze svým spalujícím žárem bez ustání. Náčelník se za ním vydal a neúnavně ho pronásledoval. Ale slunce se nenechalo tak snadno polapit. Vždy, když už už byl na dosah, tak mu uniklo a schovalo se do jeho vozu.
Náčelník se divil, kde je, ale ve své neústupnosti po něm pátral stále dál, dokud znaven svou cestou neusnul.A tehdy se slunce vyplížilo z jeho vozu a opět uletělo daleko na obzor. A takto se jejich hra donekonečna stále opakuje. Náčelník bez ustání pátrá po slunci, jež se mu schovává a po celém světě tak nastává noc a po ní opět ráno.

Náčelníkova oběť

Druhý příběh je o jiném náčelníku. Kdysi to byl jen prostý muž v slabém kmeni, jenž toužil po slávě a uznání. Požádal proto jednou bohyni Kla Žvu, aby mu dala moc, výměnou za obětování jeho prvorozeného syna. Bohyně souhlasila a před jeho zrakem vyrostl ze země keř celý ze železa. Bohyně ho naučila, jak z drahocenného materiálu ukovat zbraně, které předčily vše ostatní. Muž se stal brzy náčelníkem a svedl mnoho bitev s ostatními kmeny. Postupně se jeho ženě narodilo několik dětí, samých chlapců, ale muž odmítl splnit svou část úmluvy a žádného z nich neobětoval ve jménu bohyně.

Jak plynul čas, chlapci dospívali a nejstarší z nich převzal vedení po svém stárnoucím otci, jenž hrdě sledoval, jak se jeho kmeni daří stále lépe. Na smrtelné posteli proto ležel spokojený a vysmíval se bohyni, která mu dala vše, a on přitom nemusel darovat nic.

Tehdy k němu promluvila Kla Žva podruhé se slovy: "Nemohla bych po tobě chtít něco, co jsi nikdy neměl. Ani jeden ze synů není tvůj. Zato tvé neustálé válčení poskytlo mnoho příležitostí jiným…“ 

Říká se, že náčelník zemřel hned poté s výrazem neskutečného překvapení.

Kapitola 1: Náčelníkův vůz

Byl to vážný případ. Kočovný kmen, na nějž Laimëlé narazila při své cestě, byl v hlubokém žalu. Náčelníkův syn ochořel nějakou neznámou nemocí. Těžké horečky spalovaly jeho slábnoucí tělo a další příznaky Laimëlé ukazovaly, že jeho stav je za hranicemi jejích léčitelských možností. Přesto jí její intuice říkala, že je pro něj naděje. Náčelník ji zapřísahal, aby ho vyléčila. Za každou cenu. Odvážná slova, ale jeho zoufalosti se nebylo co divit. Nemocný zpomaloval jejich cestu a ohrožoval celý kmen. Jenže ponechat osudu jediného syna jejich náčelníka? Svízelná situace.

Laimëlé seděla v obytném vozu náčelníkovy rodiny. Skrze provizorní okno ve stěnách z kůže dovnitř proudilo jasné odpolední slunce a osvětlovalo pobledlou tvář churavého mladíka. Vzduchem se nesl těžký pach vonných látek a bylinek, které mu měly odlehčit v jeho trápení.

Cítila, jak poslední zbytky života odcházejí z jeho zmučeného těla. Začichala. Zamračila se. Jako vždycky. Zkoušeli všechno. Spatlali všechny rady, co kde sehnali, dohromady. Povzdechla a jako první pomoc vpustila do vozu vzduch a chvíli mladíka ovívala, aby odvála všechny ty bylinné puchy a výpary. Nepochybovala, že některé z nich měly šanci chlapci pomoci, ale všechny dohromady? Leda ho přidusily.

Čerstvé povětří ulevilo jí, ale chlapec vypadal stále stejně špatně. Vzala do dlaní jeho ruku. Byla bledá a lepkavá studeným potem.

„Chlapče,“ oslovila ho tichým, sametově hlubokým hlasem. „Má síla je příliš slabá, než abych Tě dokázala vrátit zpátky k životu. Ale naštěstí je nade mnou síla mocnější, než jsem já…“

Stále jej držíc za ruku, sáhla druhou k pasu, kde měla zavěšený váček z jemné teletiny. Vytáhla z něj špetku jakési směsi a vložila si ji pod jazyk. Zavřela oči. Její rty cosi nehlasně vyslovovaly. Snad modlitbu, snad zaříkání… Po chvíli její rysy ztuhly a celé její tělo se začalo pomalu, hypnoticky pohupovat a kývat. Jeho ruku přitom nepustila ani na okamžik ze svých dlaní.

V její hlavě se vše vyprázdnilo. Odešly myšlenky, pocity, odešla i sama prázdnota.

Chvíli se nedělo nic. A pak přišly. Milovala ten pocit. Milovala je. Hlasy. Změť hlasů, kterým nikdy žádný smrtelník nemůže porozumět. Ani ona ne. Ale když odejdou, náhle ví. Často je to vědění, které jí nedává mnoho smyslu, někdy nedává smysl ani trochu. Ale ona nikdy nepochybuje. Řídí se tím, co slyší… a ví, že je to dobré.

Ucítila, jak se kolem ní tvoří nepřirozený tlak vzduchu, uši zaléhají, světlo pohasíná, napětí v místnosti stoupá. 

Už ten pocit zná, značí, že se hlasy blíží…

Pak ale vše najednou ustává, tlak mizí, světlo se opět rozzáří. A v tu chvíli ji chlapec pevně sevře i svou druhou rukou, prudce se posadí a otevře oči. Krví podlité oči, hledící někam daleko za její hlavu. Otevírá a zase zavírá ústa, ale nevychází z nich žádný zvuk. Namísto toho se místnost naplní šepotem desítek hlasů vycházejících ze všech jeho koutů.

"Umírá... má na kahánku," slyší Laimëlé kolem sebe, "...chtěj odměnu... přežije... zelený kámen... bude žít... musíš tam být... budou ti děkovat... kolonie Města... měl zemřít... zlatý přívěšek se zeleným kamenem... za pár dní."

A s tím se hlasy vytratily, chlapcovo sevření povolilo a on se pomaličku položil opět k spánku. Jeho dech však plynul klidněji a jeho čelo zmírnilo svůj žár.

Laimëlé ještě chvíli držela chlapcovu ruku a dýchala uvolněně v rytmu s ním, než se malátně zvedla a prsty prohrábla dlouhé tmavé vlasy. Mezi prsty jí zapraskaly jiskřičky nahromaděné energie. Zhluboka se nadechla a sebejistým krokem vyšla ze dveří. Statná žena v nejlepších letech, v jejíchž očích je možno číst roky zkušeností lidských i moudrost sfér božských.

Počkala, až upoutá pozornost náčelníka, chlapcova otce.

„Chlapec byl již daleko na cestě k vašim bohům,“ oznámila mu. „Tak daleko, odkud již není návratu.“

Udělala dramatickou pauzu, než pokračovala: „Prosila jsem však za něj a modlila se ve svém srdci k Medebe - bohu, jež činí zázraky, uzná-li to za vhodné. Vaši bohové se na jeho přímluvu smilovali a rozhodli se vrátit chlapce k životu. Děkujte svým bohům a vzpomeňte ve svých obětích také na Medebe – božstvo, jež činí zázraky. O mé odměně ještě pohovoříme. Nyní jdi navštívit svého syna.“

Nechala náčelníkovi čas, aby vstřebal vše, co mu řekla.

Dramatická pauza na náčelníka, urostlého muže v rozkvětu sil, zapůsobila přesně dle očekávání. Již se jeho tělo začalo ohýbat náporem upřímného žalu, když mu následující slova navrátila optimismu. Muž zalapal po dechu a jeho tvář se rozjasnila. Bez jediného slova zmizel ve svém vozu a vzápětí se zevnitř ozvaly radostné výkřiky.

A již se vrací! Avšak několik metrů od stojící kněžky padne do prachu jako by ho někdo střelil do zad. 

"Sláva Medebe!"

Jeho zvolání nenechalo nikoho na pochybách o tom, zda je živ. Jen se kněžce a její bohyni skláněl. Mezi lidem jeho typu jde o projev nejvyššího uznání. Zvláště ještě když přichází od náčelníka, kteří se jinak obvykle snaží zachovávat alespoň zdání důstojnosti. Jeho emoce však byly silnější než on.

Ostatní příslušníci kmene celou scénu bedlivě sledovali. Brzy následovali jeho příkladu a rovněž se pomalu, ač s menší teatrálností, začali klanět.

Laimëlé s klidnou tváří přijala projevy pocty a uznání. Směsice lhostejnosti k ovacím a vlídného potěšení je pro tyto příležitosti ta pravá. Po dostatečně dlouhé době pro uctění božstva a zároveň ne příliš dlouhé pro poklonivšího se náčelníka udělala Laimëlé pár kroků k němu a jemným gestem jej vyzvala k tomu, aby povstal.

„Vlídné je Tvé přijetí mé skromné pomoci, pane,“ pronesla příjemným hlasem, který hovořil mile, avšak s vědomím vlastní ceny. „Chceš-li, ráda požehnám Tvůj dnešní pokrm, aby sílu Tobě i Tvému kmeni přinesl a pevné zdraví všem navrátil. Chci s tebou pohovořit o současné situaci v těchto krajích. Politické, vojenské, strategické. Zajímá mne názor Tvůj i lidu Tvého kmene.“

Náčelník s velkou radostí vyhověl jejímu přání a bez okolků vyslovil pozvání k večeři. Na počest Medebe a jejího zázraku dal vzápětí chystat slavnostní hostinu.

Sotva se začalo smrákat, všichni lidé z kmene se postupně přesouvali od záležitostí svých vozů k prostoru mezi nimi, kde připravili několik ohnišť - jedno velké a několik menších. Brzy se rozhořely ohně a lidé se usadili okolo nich. 

U centrálního ohniště, kde sedí sezdané páry, na vyvýšeném místě v čele usadili Laimëlé vedle náčelníkovy rodiny.

U menších ohnišť pak seděli odděleně nesezdaní muži, ženy a nejmenší z dětí se svými opatrovníky.

Jakmile byli všichni shromážděni, náčelník povstal, rozhlédl se po svém kmeni, a hlasitě promluvil: "Dnes se stal zázrak a můj syn byl uzdraven. Za to vděčíme Medebe a její služebnici. Co více, ve své štědrosti se uvolila požehnat naší krmi, a tak vás vyzývám, skloňte hlavy a modlete se!"

Všichni tak učinili a tiše se oddali modlitbám. Nebo to alespoň zdatně předstírali.

Laimëlé důstojně povstala. Rozhlédla se po lidech ponořených v modlitbách, zavřela oči a nadechla se, jako by chtěla vsát do svého nitra božskou přítomnost. Pomalu oči otevřela a znovu pomalu přehlédla všechny shromážděné, zahleděla se směrem k vysoké hoře, zahalené v oblacích.  Její pohled nakonec skončil u náčelníka a jeho rodiny, na něž vlídně pohlédla a pronesla klidným, zvučným hlasem:

„Shromážděni u blahodárného ohně, který ve vonném kouři stoupá až k sídlu bohů, vzdejme své díky bohům a požádejme je o jejich přízeň!“

Vyčkala okamžik, než si byla jistá, že získala plnou pozornost celého kmene a vzala do rukou pohár vína.

„Dnešní den byl zvláště příznivý tomuto lidu.“ prohlásila. „Bohové sklonili své zraky na náš svět a s vlídností shlédli k našim trápením. Vzdejme jim úctu a oběť.“

Pozvedla pohár a důstojným, obřadným pohybem ponořila špičku ukazováčku druhé ruky do vína. Na rudé hladině se vytvořily soustředné kruhy. Poté prst zvedla a kapku, která ulpěla na jeho konci, nechala skanout do plamenů ohně. Kapka s prsknutím zasyčela a v podobě úzkého proužku se přidala ke stoupajícímu dýmu.

Laimëlé pokračovala dál: „Medebe, božstvo, jež činí zázraky, dnes náčelníkova syna vytrhlo ze spárů smrti a milostivě jej navrátilo do vašeho společenství. Vzdejme mu úctu a oběť.“

Znovu zopakovala rituál. Potom zvedla oči směrem ke špičce hory, zahalené v bílých oblacích a zadeklamovala:

„Vzývám a chválím ty, jež obývají výšiny nebeské, věčně v oblacích zahalené! Vzývám a chválím ty, jež zrakem přísným i vlídným shlížejí na naše pozemské snažení! Vzývám a chválím ty, kdo v rukou osudy všech smrtelníků drží! Skloňte své milostivé zraky k tomuto kmeni odvážných mužů a plodných žen a požehnejte jejich pokrm dnešní i všechny pokrmy budoucí, nechť jich vždy hojnost mají a ku zdraví jim slouží! Nechť jejich muži vždy velkými činy oplývají a jejich ženy rodí silné a zdravé potomky! Nechť sláva náčelníkova rodu vzrůstá a požehnaní jsou jeho synové a dcery až do třetího pokolení!“

Naposledy smočila špičku prstu v poháru s vínem, tentokrát však kapku nenechala sklouznout do plamenů, nýbrž se otočila k náčelníkovi a vtiskla mu kapku vína doprostřed čela.

Postavila se znovu čelem k ostatním, vztáhla paže k nebi a na moment se zavřenýma očima jako by zkameněla. Potom paže stáhla dolů a spojila dlaně před čelem a i s nimi sklonila hlavu v tiché modlitbě.

Když zakončila rituál, důstojně se posadila na místo, které jí bylo vyhrazeno. Rozhlédla se po těch, kdo seděli poblíž ní u hlavního ohně, a pousmála se.

Celý kmen napjatě sledoval obřad, přestože se snažili tvářit, že jsou zahloubáni v pobožném nevnímání světa. Tiše hltali každé její slovo a ve chvíli, kdy zpátky zaujala své místo, všichni propukli v hlasitý řev, jímž dali najevo svou spokojenost. Někteří přitom ještě mávali nad hlavou oštěpy.

Po čase hluk postupně utichl a všichni se pustili do jídla. To sestávalo převážně z různých polévek a kaší, a tu a tam nějakého toho uloveného masa. Bylo vidět, že kmen není nijak zvlášť bohatý a žije bez větších ambicí. Přesto se nezdálo, že by někdo z nich příliš trpěl nouzí. Laimëlé si všimla i několika kmenových stařešinů; mohlo jim být něco přes čtyřicet, ale tvrdý život venku vysušil jejich pokožku a vybělil jejich vlasy natolik, že se zdálo, jako by tu byli již od samých počátků kmene. Přesto ani oni viditelně netrpěli nouzí. 

Několik z nich se pustilo do vyprávění starých příběhů a ti, co jim byli nablízku, s úctou naslouchali.

Laimëlé

Laimelé

Narodila se jako nejstarší dcera kováře a jeho ženy. Kováři - to byla ve vesnické hierarchii taková malá šlechta. Byli vážení a bohatí. Za své služby a výrobky brali skutečné peníze, nikoli naturálie, jako většina ostatních. Patřili mezi svobodné osoby. Když si budoucí otec Laimëlé vyhlédl její budoucí matku, považovala to za životní výhru. A nejspíš měla pravdu. Nebyla nijak zvlášť krásná, postavou žádný proutek, svého muže si však zasloužila právem. Byla inteligentní, vtipná, dobrá v posteli – a uměla vařit. Žádný muž by jí v tomhle ohledu neměl šanci vzdorovat. Uměla vařit lektvary. Zlé jazyky tvrdí, že jeden takový jí zajistil i dobré postavení kovářovy ženy.  Žili spokojeně a šťastně.

Jejich první potomek měl být kovářem a vyznavačem Gádela po otci. Laimëlé měla ke kovařině vcelku slušné vlohy i postavu, ale více ji lákaly bylinky, lektvary a zaříkání. Také matčino božstvo, vyjádřené doma malým oltáříkem s pozlacenou soškou venuše obložené spoustou barevných, blýskavých a voňavých věcí, jí bylo mnohem sympatičtější, než nahatý třímetrový chlap z ledu.

Nějaký čas, dokud se otci dařilo prosazovat svou, se Laimëlé učila kovářství, zatímco léčení a zaříkání bylo jejím koníčkem, a po bouřlivé scéně mezi rodiči (Laimëlé by nikdy nepřiznala, kdo ji zažehnul) se stav věcí obrátil. Laimëlé byla odeslána do Čhaky do učení ke kněžce božstva Medebe, kam si na zvláštní povolení směla přivézt kovadlinu a měchy. Už během prvního roku je však věnovala tamnímu kovodělnému spolku a rozhodla se plně věnovat léčitelství, babictví a meditaci.

Její rozhodnutí bylo definitivně stvrzeno v okamžiku, kdy k ní poprvé promluvily Hlasy. Hlasy božského Medebe. Po prvním Naslouchání chodila několik dní zdánlivě jako tělo bez duše – přitom však v jejím nitru probíhaly obrovské změny. Otevírala se Hlasům. A ony přicházely. Stále častěji, stále zřetelněji. Milovala je. Milovala prázdnotu, která předcházela Naslouchání a také je uzavírala. Milovala ten stav, který ji zpočátku tak děsil, když se čas Hlasů blížil. Milovala pocit vnuknutí, který jí Hlasy přinášely. Když zmizely a Laimëlé se vrátily lidské pocity a emoce, vnímala krátký opojný pocit štěstí, hraničící s extází, který byl vždy posléze nahrazen malátnou únavou.

Po návratu do svého rodného hradiště v podhůří se ujala práce pravé ruky místní vědmy a porodní báby. Brzy se začala snažit šířit slávu božského Medebe. Vzhledem k množství silnějších a agilnějších náboženství lze považovat za úspěch, že dokázala mezi lidem rozšířit alespoň obecné povědomí o existenci tohoto božstva. Neřkuli, že si lidé občas popřáli „Medebe Tě provázej“, když se chystali jednat s úřady nebo rodit dítě. Ženy s outěžkem Medebe často vzpomenuly ve svých večerních modlitbách a také, když je dítka v břiše moc silně kopla („Medebe na tebe, ty malej ďáblíku!“).

Na svůj věk brzy se Laimëlé osamostatnila a založila malý svatostánek Medebe. Zde poskytovala rady, šířila slávu Medebe a nabízela pomoc při porodech. Brzy se stala vyhlášenou díky své přirozené intuici spojené s bystrou inteligencí a empatií vůči trpícím.

Náš příběh ji zastihl v době, kdy je Laimelé vyhledávána i místní honorací, díky čemuž je schopna uživit nejen sebe, ale i své stárnoucí rodiče. 

Úvod do světopisu

Svět

Nemá své jméno. 

Člověku známý svět tvoří především široké stepní pláně sdružené kolem ohromné, téměř úplně kolmo stoupající hory, která mizí vysoko v oblacích, kde mají sídlit bozi. Svět je osídlený několika většími kmeny a bezpočtem malých nomádských skupin. Existuje zde jediné velké civilizované město (které má zhruba 5000 obyvatel), staré něco málo přes sto let. Jmenuje se Čchaka (doslova město), obývá ho národ jménem Čchaka Na (lidé z města). Jeho vzestup je přikládaný vlivu jednoho z bohů - Svuhve. Město je mu zasvěcené, ale vítá i ostatní božstva a všem dává prostor k uctívání v chrámové čtvrti. Snaží se totiž o vytvoření jednotného panteonu pod vládou právě Svuhve. Ne všichni jeho přední roli přijímají, ale většina se v městě nějak angažuje. Není zde zastoupené pouze božstvo Kla Žva, které přímo konkuruje mocí Svuhve a snaží se v poslední době pozvednout svůj vyvolený kmen natolik, aby se stal další velkou civilizací. V poslední dekádě si osvojili své vlastní písmo a nyní se začínají pozvolna usazovat pod vedením avatara Kla Žvy. 

Magie 

Magií může vládnout ten, kdo je na ni citlivý. Někdo se tak narodí, někdo ne. Naučit se dodatečně nedá, i když bozi mohou někomu darovat citlivost na magii, pokud se tak rozhodnou. 

Město (Čchaka) 

Město vzniklo usazením Svuhveho vyvoleného kmene před zhruba sto lety. Kmen byl tou dobou už poměrně lidnatý a tak bylo jeho opuštění kočovného života nezbytné. Ústředními postavami nového městského státu se staly právě Svuhveho šamani, jimž se dostalo vyššího postu kněžstva čerstvě zformovaného otevřeného náboženství. Stát je teokraticky založen, hlavní politickou a faktickou moc třímá v rukou duchovenstvo pod přímým vlivem Svuhve. Bývalý náčelník a jeho skupina nejhonorovanějších válečníků vytvořila sice ve Městě relativně bohatou patricijskou vrstvu, jejich skutečný vliv je však velmi limitovaný a vychází spíše z jejich majetků. Nutno dodat, že nejsou se současným stavem společnosti příliš spokojení, neodvažují se však proti kněžstvu nijak otevřeně vystupovat. 

Město nemá zatím žádnou formální armádu, jeho obrana funguje na systému víceméně dobrovolné domobrany (jež je právě pod vlivem patricijské vrstvy), která zajišťuje v ulicích pořádek a občas pomáhá odrážet případné útoky (těch však není mnoho, protože většina kmenů se obává moci Svuhve). V posledních letech přestává domobrana stačit a ve Městě se tak začíná šířit větší kriminalita.

 

Ekonomika Čchaky je postavena především na pokročilém zemědělství, které dovoluje kultivovat a pěstovat i plodiny, které jsou jinak ve stepích pro ostatní kmeny velmi vzácné. Pro Město je rovněž důležitá povrchová těžba kovů a získávání stavebního kamene z lomů. Kvůli omezeným zdrojům v poslední době založili několik menších kolonií, odkud dovážejí materiál. Mnoho pracovní sily je tvořeno otroky. Otroctví je ve Městě běžnou záležitostí a to jak ve formě vynucené, tak dobrovolné dlužní služby. Nejvíce otroků získávají většinou najímáním jiných kmenů, které jim získávají otroky od svých protivníků. Občas pořádá domobrana i vlastní výboje. 

Panteon 

Svuhve 

Jeden z nejmocnějších bohů tohoto světa. Je bohem slunce, jara, ambicí a manželství. Při své manifestaci vystupuje jako lidská silueta na pozadí oslňujícího proudu světla. Jeho služebníci postavili první skutečné město Čchaka a snaží se zde vytvořit velkolepou civilizaci a jednotný panteon bohů. Nemá dosud žádného velkého avatara, za to ovšem všem svým kněžím propůjčuje moc, která je staví nad obyčejné lidi. Speciálním druhem jeho kněží jsou misionáři, kteří navštěvují ostatní kmeny a snaží se je přesvědčovat, aby se stali vazaly Čchaky. 

Kla Žva 

Velká sokyně Svuhve, jejíž faktická moc je možná ještě větší, ačkoliv ji jen málokdy naplno používá. Je bohyní magie, proměny, času a zdraví. Sama za sebe vystupuje jako pulzující duha na obloze s ženským hlasem. Za svého avatara si vybírá muže či ženu, kteří mají přirozený talent pro magii. Znásobí jejich moc na takřka božskou úroveň (díky čemuž může avatar do jisté míry měnit samotnou realitu), zároveň ale vstupuje do jejich těla a po většinu času nad nimi přebírá kontrolu. Jejím kmenem je lid, kterému ostatní národy říkají „Provazovousové“ (také jen Provazové), neboť muži mají ve zvyku splétat své vousy do dlouhých a pevných provazců, jimiž proplétají různé ozdoby (obvykle zvířecí trofeje a přírodniny), ženy dělají totéž s několika prameny svých vlasů. 

Gádel 

Je bohem války, udatnosti, kovářů a zimy. Zjevuje se v podobě třímetrového nahého muže rozložité postavy z ledu s planoucím vousem. Svému avataru propůjčuje válečnickou moc - nadlidskou sílu, mistrovské ovládání zbraní a téměř nezranitelnost v boji. Nechává ho svobodně konat hrdinské skutky ve jménu Gádela. Nestará se o to, zda jde o dobré či špatné skutky, hlavní je, aby při nich byla prokázána udatnost a velkolepost válečníka. Nemá pod svou ochranou žádný kmen, je bohem všech, kteří ho potřebují, přesto na jeho oslavu vzniklo několik kultů a válečnických řádů. 

Medebe 

Božstvo tajemství, proroctví, lsti a porodů. K lidem promlouvá skrze jejich sny či halucinace, nikdy se nezjevuje v konkrétní podobě, vystupuje pouze jako změť šeptavých hlasů. Jde o božstvo, kterému málokdo věří, ale když ho potřebují, tak ho uctívají se vší vážeností. Jeho vyvolený služebník je zároveň nejvyšším veleknězem (jeho duchovenstvo je jinak spíše volným sdružením šamanů, kněžích a čarodějnic starajících se o lokální uctívání Medebe). Služebník je obdařený velkým vhledem do věcí minulých, přítomných i budoucích. Neví vždy vše, ale pokud je na světě nějaký smrtelník, který by mohl na něco najít otázku, pak je to on. 

Silano 

Menší bůh lovu a odvahy. Téměř nic se o něm neví. Svůj vliv začal získávat až před několika lety, když do Čchaky přišel jeho velekněz, avatar, a začal kázat o svém božstvu. Nyní je kolem Silana utvořen menší dogmatický kult, který se šíří skrze poměrně agresivní nabírání dalších členů. Pochopitelně díky tomu není kult příliš oblíben, zatím proti němu ale ještě nikdo nezačal otevřeně bojovat (částečně také díky politice otevřenosti vůči všem božstvům). Silano komunikuje pouze skrze svého avatara.